Terapie zvířaty – opravdu to funguje?

15.3. 2021Vladimíra Rášová359x

O tomto tématu bych mohla vyprávět několik hodin. Abyste, ale pochopili to nejdůležitější, tady je stručný popis mého příběhu:

Když má dcera nastoupila do první třídy, během pár dní jsme poznali, že to s ní ve škole nebude tak jednoduché. Do školy se sice strašně moc těšila, ale znáte to, když dítě vlastně neví, do čeho jde, jak to ve škole chodí… Do školy se přestala těšit, nebavily ji domácí úkoly, vždy když jsem se na školu zeptala, odpovídala velice stručně, mnohdy až vyhýbavě. Později jsme zjistili, že jí nejde čtení, že má dyslexii a chodí do školy čím dál tím více nerada. Samozřejmě jsem se s ní učila, snažila jsem se ji pozitivně namotivovat, četli jsme i před spaním, ale čím více jsem se o škole bavila, tím větší odpor ona získávala.

Dnes už to vím. Začala být často nemocná, museli jsme spoustu učiva společně dohánět, začala se uzavírat více a více do sebe a nechuť ke škole se více a více prohlubovala. Nejhorší byly návraty po delší nemoci zpět do školy. Její nálada byla často pochmurná, lítostivá, rozhovory o škole byly čím dál tím více nepříjemné.

Jediné, co v té době zabíralo, když už jsme byli opravdu zoufalý, byla manželova věta: „Pojedeme spolu do zverimexu a koupíme nějaké zvířátko, co říkáš?“ Když tuto větu vyslovil, dceřiny oči se rozzářily a ihned byla oblečená a nachystaná u dveří a tradá do obchodu… Pokaždé, opravdu pokaždé, když se ze zverimexu vrátili, byla šťastná jako blecha. Trable se školou byly ty tam. Proto jsme v té době měli opravdu spoustu zvířat: andulku, želvu vodní, laboratorní myši (ty byly levná investice J), křečka džungárského, morčata, rybičky a také pejska a kočičku. Naše výhoda byla, že bydlíme v rodinném domečku a prostoru je opravdu dostatek.

Co by rodiče neudělali pro své dítě, aby bylo šťastné? V té době jsem si uvědomila, že jí zvířata pomáhají více, než si kdo vůbec dokáže představit. Vždy, když se vrátila ze školy, hodila aktovku do rohu pokojíčku a tradá nakrmit všechna svá zvířátka. Krmila je, chovala, mazlila, stavěla jim domečky z papíru a dřeva a to nejdůležitější – vždy si s nimi vřele povídala.

Byla to vlastně její taková „terapie“. Zvířátka jí neodporovala, pouze poslouchala a dávala ji pocit jistoty a bezpečí. Proto jsem si stoprocentně jista, že mají zvířata na člověka výborný vliv a všem je vřele doporučuji. Jsou věrní, kamarádští a dávají nám jistotu do našeho každodenního života. A to nejdůležitější bezmeznou lásku.

Jsem Mgr. Bc. Vladimíra Rášová, koučka a terapeutka, jsem zde proto, abych dělala lidi šťastnější, abych jim dělala radost a naučila, jak si splnit všechny své sny.
Komentáře