Setkání se smrtí

Jelikož je mi toto téma v posledních pár dnech velice blízké, mám potřebu se s Vámi podělit o toto bolestné téma.

Když jsem byla malá a někdo v mém okolí umřel, bylo mi ho strašně moc líto. Postupem času, když jsem rostla, tak mi smrt připadala něco strašného, smutného a bolestného. V období mé rané dospělosti mi umřela babička, která měla krásných 89let. Bylo to přirozené, byla téměř zdravá, její tělo odešlo tak nějak v poklidu…Ano, bolelo to, ale v té době jsem to dokázala přijmout a pochopit tak nějak logicky, vždyť už byla hodně stará – říkala jsem si a dožila se krásného věku.

V posledních pár týdnech jsem měla tu možnost se setkat s umíráním a se smrtí jako takovou zcela osobně. Ano, umíral nám člověk v našem společném domě, v domě, kde již bydlím se svou rodinou více jak 25let. Nejprve to začalo tím, že mi blízký člověk onemocněl a to na závažnou chorobu jménem rakovina. Dostal se do nemocnice, ve které pobýval více jak 3 týdny. Když se po této době vrátil domů, vše se rázem změnilo. Vrátil se k nám člověk, který je opravdu už nemocný, bolavý a celý utrápený. Všichni a to doslova jsme se snažili pomoci. Oslovili jsme nejednoho odborníka, který se tímto tématem zabývá, který může pomoci. Verdikt byl ovšem jasný: diagnóza – není možno vyléčit. Všichni jsme z toho byli zděšeni. Já, mí blízcí i osoba samotná. Kdo mne zná, ví více, ale to není důležité. Vidět někoho, který žije vedle Vás, vše ho bolí a nechce žít. Připadalo mi to šílené a to doslova….Bylo mi z toho smutno už od prvního dne. Postupem se zdravotní stav zhoršoval a zhoršoval, až jsme byli nuceni podávat utěšující léky proti bolesti. Ano, pomáhali nám různé organizace, které se snažili pomoci, ale vše mi připadlo doslova šílené a nemožné. Proč? Proč zrovna nás tohle potkalo? Každý z nás si dával tyto otázky. Když vidíte vedle sebe člověka, který Vám schází před očima a to ze dne na den a Vy mu nemůžete pomoci. Cítila jsem obrovskou beznaděj. Uvnitř mne to vřelo a to nejen ve mne….Občas jsem měla pocit, že náš život vlastně nemá žádný smysl, nechápala jsem, proč musíme takto trpět, proč musí trpět člověk, který žije s námi….Měla jsem stavy, kdy jsem neustále brečela a nedokázala to zastavit…Někteří mi nerozuměli, ale to není podstatné. Podstatné ovšem bylo, že ani ne za tři týdny nás tento člověk opustil. Jak je možné, že to je tak rychlé? Proč to tak musí být? Dávala a ještě občas si dávám různé otázky, které se mi honí hlavou. Když jsem ale viděla, jak tento člověk trpí, tak jsem si uvědomila, že je smrt vlastně pro něj jediné možné vysvobození. Někdo si možná řekne, že to zní krutě, ale opravdu je to tak. Vidět někoho, koho máte rádi a kdo se trápí bolestmi a Vy mu nemůžete pomoci…a přitom byste tak rádi…nejde to…není to v našich silách…Byla to pro mne šílená zkušenost…Ještě teď se mi klepou kolena, když si na to vzpomenu, ale už pomalu ale jistě začínám rozumět tomu, proč to tak muselo být. Každý, ano opravdu každý máme na tomto světě určenou dobu, kdy to zde pro nás skončí. Je to ale opravdu konec? V poslední době se nad tímto tématem zamýšlím opravdu intenzivně, přečetla jsem několik knih i článků s touto tématikou. Věřím tomu, že smrtí náš život nekončí….že je zde na zemi něco více, něco dále…někdo tomu může říkat Bůh, andělé či vesmír, ale základ zůstává stejný. Po naší fyzické smrti se děje něco víc, něco, co nejsme schopni my smrtelníci zcela pochopit. Cítím, že duše odešla a už je v jiné dimenzi. Cítím, že je možné, že se narodí v jiném těle, v jiné době…Ano, každý máme právo na svůj názor, na svou zkušenost. Já ji mám nyní takovou, jakou mám a jsem za ni neskutečně vděčna. Uvědomila jsem si, že člověk má žít naplno a s nejlepším přesvědčením a v nejlepší možné víře. Co do světa vysíláme, to se nám vrací.

Intenzivně se věnuji regresní terapii, která se zabývá právě minulými zkušenostmi a minulými životy.

Setkali jste se se smrtí? Trápí Vás smrt Vašeho blízkého?

Pokud chcete, jsem Vám k dispozici i s tímto tématem.

S úctou

Vaše Vlaďka Beáta Rášová